To jsem já, těší mě!

Už 20 let žiji v Praze. Zabývám se překládáním, převážně z češtiny do bulharštiny. Je to moje vášeň. Každý překlad je pro mne velkou výzvou protože většina věcí se v obou jazycích říká dost odlišným způsobem.

A před třemi lety mne kamarádka doslova „dokopala“ k tomu, abych začala vyučovat češtinu. Jsem jí za to nesmírně vděčná, a také za to, že mi dodala odvahu začít! Věřila mi. Měla jsem velké obavy jak to zvládnu, bylo to pro mne ještě větší výzvou! Přesto, že jsem na žádné kurzy češtiny nechodila, učení se češtiny mám doopravdy zažité jako svou mateřštinu. A rozhodla jsem se, že si stejným způsobem vytvořím vlastní výuku a takto to lidem předám!

Tak jsem vyhrnula rukávy a začala přemýšlet, jak na to. Při tvorbě vlastní výuky jsem zjistila, že je to velká zábava! Navíc jsem cítila, že je to něco opravdu mého – jazyková výuka jinak. Až tehdy jsem si uvědomila, jak moc miluji češtinu, a také, jak moc miluji bulharštinu – i když už ve škole byla bulharština mojí vášní. Proto jsem se rozhodla, že se tomu dál budu věnovat naplno a cítím to jako svoje poslání.

Když si jen pomyslím, jak hrozivé byly moje začátky v Čechách!

Při ohlédnutí zpět vidím jen zdrcenou zoufalou ženu, která po těžkém rozvodu nevěděla, co dál se životem. Navíc byl rok 97 pro Bulharsko ve znamení největší bídy, až to vypadalo na občanskou válku. Z každé rodiny byl někdo v zahraničí kvůli šanci na přežití.

Praze patřil kousek mého srdíčka ještě ze studentských let, kdy jsem tady krátce byla. Na rozhodnutí, zda vyrazit do Čech nebo zůstat, jsem měla jen jeden den.

Teď nebo nikdy! Znáte tu vnitřní bouřku?

Dodnes nevím, co byl větším motorem pro toto rozhodnutí, ve 42 letech skočit do úplného neznáma – odvaha nebo beznaděj… S velkou bolestí v srdci jsem se rozloučila se svými dětmi – mým synům bylo 18 a 13 let. Myslela jsem, že to nebude na dlouho, myslela jsem, že brzy přijedou také… V Praze je přece bulharská škola!

A s tímto rozhodnutím padlo ještě jedno – naučit se češtinu natolik dobře, abych se mohla živit překládáním, až se vrátím. Přijela jsem, vyzbrojena několika sešity a tužkami. Vždy jsem si o sobě myslela, že jsem na cizí jazyky velký antitalent. Navíc jsem při příjezdu měla slovní zásobu… hádejte! Dvě slova – „ano“ a „ahoj“!

A tak jsem nastoupila na ten svůj vláček, který neměl zpátečku. Při odjezdu měl jasné zadání – vrátit se, až když bude zajištěný lepší život pro mě a pro moje děti. Tenkrát jsem ještě neznala termín „finanční svoboda“, říkala jsem tomu „generátor příjmů“. Nevěděla jsem, jak dlouho bude trvat jeho budování, ale věděla jsem, že se budu moci vrátit až po splnění tohoto úkolu. Bylo mi jasné, že na té cestě nebude zastávka Zaměstnání, kromě té na začátku, když jsem se měla alespoň trochu naučit česky.

Byla to cesta dlouhá, klikatá a složitá, kolikrát i nebezpečná a vedla přes nespočet úskalí. Bylo tam pořad rušno – vezly se se mnou moje cílevědomost, moje nezdary a úspěchy, moje propady a vzestupy. Vláček projížděl kolem krásné louky plné květin, projel také několik velkých tunelů, jel do velkých svahů a pak stoupal, někdy byla bouřka, ale někdy hezky svítilo sluníčko a byly vidět krásné pláže. A tak se každý další rok přidával za mnou jako další vagon do mého vláčku...

Během té cesty se má čeština a poznání české kultury pořád zlepšovaly. Přibývaly také zkušenosti a poučení z vlastních chyb, a že jsem jich natropila! Pořád jsem se něco učila a mým stálým spolucestujícím byla nějaká knížka.

V posledních letech ta cesta už byla ve znamení velkých změn, velmi dynamického vzdělávání se a naučila jsem se být vnímavější směrem dovnitř, k sobě. Pochopila jsem, že tam tudy vede cesta k mému cíli a kterou jsem tak dlouho hledala. Nebojím se říct, že už je mi víc než 60, a vzdělávám se pořád. Dá se říct, že jsem příkladem neustálého celoživotního vzdělávání. Navíc rychlý technologický vývoj v současnosti mě obrovsky fascinuje tím, jak mocné nástroje a neomezené možnosti nám dává. Možná v tom hraje roli také moje původní vzdělání elektroinženýra.

Ale nyní už se považuji za velmi úspěšného jazykového velvyslance pro bulharštinu a češtinu. Naučím mluvit, číst a třeba i psát každého, pro koho to nejsou mateřské jazyky. A bude to zábava, protože začneme v kuchyni, tedy začneme vařením! Tak si bulharštinu (češtinu necháme pro cizince) také vychutnáte a bude lépe stravitelná. Užijete si vaření, vyzkoušíte si jiné chutě a třeba si něco z toho i oblíbíte. Láska přece prochází žaludkem! Věřím, že se do bulharské kuchyně i zamilujete!

Připraveni? Takže hurá – na projížďku bulharskou kuchyní!

Před 7 lety...

Moje milované vnučky

Princezna Viktoria – Vika

Princezna Sofia – Fija

Princezna Denica – Deni

... a teď

Samozřejmě, to není vše. Jsem člověk mnoha zájmů. I když moje hlavní činnost je překládání s láskou k bulharštině a češtině, nedokážu své zájmy omezit. Celý život ve mě žije část mého dědečka, který byl velmi aktivní, podnikal a do doby nacionalizace měl fabriku na výrobu nábytku. Jsme stejného znamení (jasně, že štír!) a jsme si dost podobné.